6.4 / brainfuck

6. dubna 2017 v 1:23 |  Writings
Kdy už konečně přestanu zpochybňovávat můj život. Proč mám pořád pocit, že nikdy nebudu dost dobrá. Že si nikdo nevšimne, jak úžasná umím být. Jak moc se snažím být dobrým člověkem. Proč se všechno tak zvrtlo a obrátilo proti mě. Ráda bych vám popsala, jaké je, když. .
Věci byli hodně špatné mezi námi. Nedokázali jsme si nic říct do očí a jak čas ubýhal, všechno bylo čím dál horší říct nahlas. Já jsem zvyklá celý život přecházet špatné dny, špatné situace, mlčky, bez povšimnutí mého okolí. Ale kdo ví co se honilo hlavou tobě. Bylo to pořád všechno jen o tobě, ne o mě. Já neměla žádný problém. Já jsem zvyklá žít s neperfektností. Milovala jsem tě takového, jaký jsi byl, i s tím vším. Je to jako vytržené z nějaké knížky, všechny ty moje kecy, ale pravdou bylo, že pokaždé když jsem ho viděla, všechno bylo pryč. Všechny ty scénáře, jak to ukončím. Všechny ty věty, které jsem chtěla říct nahlas, ale najednou to bylo všechno pryč. Dál jsem dýchala s tou tíhou, jenom, abych mohla ještě chvíli být s tebou. A když jsem se ti tohle snažila nějak naznačit, nevěděla jsem , jak. To, že jsem šílená a zapálená do nových věcí, dobrodružství, špatných rozhodnutí nebyla novinka. Né pro mě, takže když jste přijeli před můj barák, vytáhli kufry a čekali na mého tátu, mého tátu na kterého jsem tak pyšná, a já tě viděla vejít v té barevné košili jako "joo hawaii biatch" tak jsem si nemohla upřít ten fakt, jak moc jsem tě milovala. Chtěla jsem ti v té chvíli říct "Bože, ty jsi tak strašně šílenej a to na tobě miluju". Jediné co jsem udělala bylo, že jsem se na tebe dívala. Pořád jsem se jen dívala. Nemohla jsem nikdy najít slova co bych dokázala říct nahlas, tak jsem pořád jen mlčela a za to se nenávidím. Jenže strach mě vždycky ovládal. Hlavně když jsem začala cítit něco opravdového, co se nedalo jen tak smazat. Najednou jsme seděli v autě a táta nás vezl na letiště. Potrhlej Ruda seděl za mnou a já se cítila úplná. V letadle jsme se drželi za ruku i když si seděl za mnou. Přišlo mi všechno úžasné. První den byl krásnej. Oni dva se spolu pořád hádali a my jen šli za nima, mezi námi to byl krásnej pocit, takovej jako - hey, my dva se nehádáme.
Takže první dny to byli oni, kdo kazili atmosféru a bylo to tak, že kvůli nim jsme byli celkově nějak špatně naladění. Nebylo to ono, pořád jsme je poslouchali a už se to nedalo kolikrát vydržet. Cítila jsem jak se i Ruda vzdaluje ode mě. Najednou to bylo, jako bych snad já udělala něco strašnýho za co bych musela pykat. Možná byla chyba ta že jsme se taky normálně nebyli schopný pohádat. Protože my jsme se doslova spolu nebyli schopný pohádat, radči bylo ticho, divná tvoje odtažitost, moje neustálé zírání na tebe. Všechno tohle se ve mě nabalovalo. Žádné doteky, žádná blízkost, Kromě sexu prostě nic. Začínala jsem být zoufalá a neštastná. Přála jsem si, aby mě políbil. Každý den jsem si to přála, ale ono to nepřišlo a já začínala být uplně na dně. Sotva jsme spolu promluvili. A pak to tu bylo, koupila jsem si konečně flašku finský vodky, protože kvůli těhotné eny jsem nic nepila. Nechtěla jsem vzbuzovat konflikty a další hádky tak jsem se snažila být milá. Opila jsem se jak nikdy. Seděli jsme spolu na terase, jen my dva, oni šli spát. Dívala jsem se na tebe zatím co ty jsi zíral na svůj telefon, čekala jsem kdy ho odložíš a začneš se mi věnovat, jenže můj alkolický metr byl na špici a začínala jsem hořet. Svěřovala jsem se ti s něčím osobním a ty si furt zíral do toho mobilu. Nemohla jsem to vydržet a vytrhla ti ho z ruky, začala jsem nehorázně vyvádět. Takovou scénu co jsem udělala, nikdo nezažil. Hodila jsem svým/tvým růžovým mobilem o postel. Víte ten mobil nebyl jeho byl můj, dala jsem mu ho když se ten jeho rozbil. Skočila jsem do postele s cigaretou. Byla jsem jak šílená, šílená toužící po pozornosti. A tak to bylo, byla jsem celé ty dlouhé týdny i měsíce tak zoufalá o kapku tvojí pozornosti až jsem to nemohla vydržet a vybuchla jsem. Pak jsme leželi v posteli, ani nevím jak se to k tomu došlo, ale byl to skvělej sex. Vystřízlivěla jsem při tom a usla jsem. Ráno mi nebylo dobře a tys mi řekl - dobře ti tak. Jo já vím, za to scénu co jsem udělala bych si zasloužila oskara. Oskara za nejhorší histerickou holku.
Tím to celé moje divadlo ale, neskončilo.
Jednoho dalšího nádhernýho slunečnýho dne v Bulharsku, jsme seděli na večeři. bylo to nádherné, zpívala tak jedna bulharka. Ruda byl nadšenej. Objednal mi vodku, což jsem moc nechápala po mém opileckém výstupu. Trochu jsem se připila ale nebylo to ani v půlce metru. Šli jsme jen spolu na pláž najít nějaký bar. Seděli jsme v krásném plážovém baru. Chvíli jsem měla pocit že si tě trochu získávám, ale než jsem se nadála všechno bylo pryč. Začli jsme se hádat kvůli naprosté kravině. Křičel na mě, že jsem kráva a ať držím hubu, což mě neskutečně uzemnilo. Už jsem nechtěla nic říkat, chtělo se mi brečet. A s každým nádechem to bylo horší. S každým nádechem a mojí snahou - kterou ty jsi odmítal vidět - jsi byl ode mě dál a dál. V tu chvíli jsem cítila jak se ve mě něco zlomilo - ta naděje , že se to zlepší. Vzdala jsem to. Spadla ze mě tíha, ale zárověn jsem byla uplně na cucky. Přišli jsme nahoru ke dveřím odemkla jsem. Ty řekl že se jdeš projít - a já se zeptala jestli mohu jít s tebou. Řekl jsi že jo jenže když jsem vyšla dolů začalo to všechno znovu.
Myslím že by bylo lepší kdyby jsme se rozešli - řekla jsem s obličejem plným slz.
Jo to možná jo.
Pak už jsem nic neřekla, vrátila jsem se do pokoje a sedla si na postel. V tuhle chvíli jsem věděla co bude, ale nechtěla jsem to. Nemohla jsem se smířit s tím, že mi nikdy nedáš šanci ti ukázat jak moc tě miluju. Věděla jsem že at už bych řekla cokoliv, není nic na světě, čím bych tohle mohla zachránit. Pokazilo se to všechno tak moc a já už nedoufala. Už jsem jen čekala kdy přijdeš řekneš to.
Pak si přišel a opřel si se o rám dveří. Šeptali jsme, což bylo docela k ničemu, protože věřím, že oni slyšeli všechno.
Seš v pohodě?
Ne..
Víš Marto, já tě mám moc rád. . v ten moment se moje srdce znovu naplnilo nadějí -. . ale něco mi chybí
Chvíli jsem se jen na něj dívala. A dodnes nevím jestli to co jsem řekla byla pravda a nebo jsem to řekla abych se necítila tak špatně z toho, že já jsem ta co doopravdy milovala.
Jo to mě taky.
Tak vidíš.

Pak už nevím co bylo dál. Pak jakoby moje srdce a všechno ve mě prostě přestalo cítit. Byla jsem prázdná jako nikdy. Vím že se se mnou snažil normálně bavit, ale už nebyl důvod proč se snažit. Prostě jsem přestala a jen jsem mlčela. Byla jsem vyřízená jako nikdy. Celou noc jsem brečela zatím co on spal. Přála jsem si aby se otočil a pěvně mě obejmul a řekl že mi že se nevzdá, že o nás bude bojovat. Jenže pak přišla realita a bylo ráno a my jeli na letiště. Všechno na světě pro mě bylo špatně. Nebylo nic co by mě uklidnilo. Nebylo nic co by mi zvedlo náladu.
V tu chvíli jsem věděla, že horší už to být nemohlo.
 

30.3 / 1:40 a má zkouška ohněm

30. března 2017 v 1:35 |  Writings

Nikdy mě nepřestanou udivovat moje schované fotky. Nevím proč mám v zálibě pořád všechno zdokumentovávat a pak si to všechno čas od času prohlížet. Někdy mám pocit jako by ty vzpomínky a ty lidi na těch fotkách oživli a já byla zase tam. Najednou cítím to co jsem v ten moment cítila. Někdy bych se chtěla vrátit, ale vím že to nejde. Všechny ty věci co jsem dířve s těmi lidmi sdílela jsou dávno pryč. Jedinou otázku, kterou si pořád donekonečna podávám je ta, jestli i oni si někdy vzpomenou na mě. Jestli i oni mají nějaké pocity, které jim připomenou mě.
Jesse Rutherford a můj blog věnovaný jemu. Moje dekáda posedlostí jeho muzikou, co pro mě znamenala všechno na světě. Jeho texty navždy zaryté pod kůží. Ty písničky můžu vymazat z mobilu, ale už nikdy je nevymažu ze svého srdce. Vždy když slyším jeho hlas, první tón, není to jen o poslouchání, ale cítím věci, které jsem cítila, když jsem je poslouchala. To je kouzlo písní. Každá z nich něco znamená. Pro mě Jesse byl nejlepší kamarád na nejhorší chvíle. Byla jsem to já, on a tráva. Naučil mě kašlat na lidi, jít si svojí cestou a nikdy se neotáčet. Ignorovat věci, které mě nezajímají a nepředstírat zájem o ně. Takže jsem možná v očích lidí trochu ignorant, ale pořád jsem to já a nepředstírám, že se s nimi chci bavit, protože já nechci. Přimělo mě to vzít sebe takovou jaká jsem a to i s tím, že nikdy nebudu ta oblíbená holka. Každý o tom vždycky snil, že se všichni budou prát o to, aby se s vámi mohli kamarádit. Jenže to nebyl nikdy můj svět. Já byla vždycky ta holka stojící opodál, spolu se svojí nejlepší kamarádkou. Vždycky mi stačil jeden jediný člověk na planetě. S tím jedním člověkem to bylo, jako by za vámi stála celá armáda lidí. Protože já jsem megnetka, která přitahuje určitý druh lidí, přesně takový, který když se přiblíží do mojí blízkosti tak se secvakne se mnou a bohužel už se nikdy neodcvakne, pokud tedy nezmění svojí stranu.
Život je o změnách a já se naučila je přivítat z roztaženýma rukama i přes to že mé srdce burácí a mé nohy se klepou. Vždycky radči budu skrývat strach a ladně skočím dovnitř, než stát opodál a mluvit o tom jak moc se bojím. Radči budu předstírat hrdinu kterým nejsem, než abych všechno vzdávala. Radči budu ukazovat svojí silnou tvář než tu která se krčí v mém stínu. Proto přijímám nové výzvy a to pořád a neskočetně dokola. Ikdyž vím že to bude chyba já to musím poznat na vlastní kůži. Já nemám strach z nových věcí, já mám strach z toho, že můj život bude nudný a pořád stejný. A hodně věcí v mým životě nebylo lehkých, ale nikdy jsem nic nevzdala. Uměla jsem napsat sloháč o tom, jak jsem na dně, ale když mě člověk potkal na denním světle, tváří v tvář nikdy jsem nedokázala ukázat svoje city. Dnes vím že přesně tohle je pro mě strašně těžké. Neumím vyznávat své city natož lásku. Můžu napsat román, ale nikdy to nevyslovím. Ty slova se vždycky zaseknou někde tam uvnitř, ale možná, až potkám tu správnou osobu, tak to půjde samo.
Poprvé ve svém životě cítím jak strašně moc silná jsem. Jak se všechny ty bolístky ve mě zaselili do něčeho, co nikdo nedokáže zbourat. A když se do mě strefí, budu vědět, že to zvládnu jako vždycky. Vím že nenávist nikam nevede, že je lepší všechnu hořkost spolknout a potřást rukou. Je lepší se usmívat a ukazovat to, jak jste v pořádku, než to co doopravdy cítíte, protože ty opravdové věci co ukážete světu posilní všechny okolo. Ale ten fakt, že jste v pořádku, všechny naopak sesune dolů.
A tak se usmívám na něj. Usmívám se a pomalu odpuštím a s odpuštěním přichází klid. A ikdyž jsem měla chuť mu všechno pěkně dát najevo vím, že ten pocit, že si myslí že bez něj je mi líp, je silnější . Jediné nad čím dumám dnes je, jestli to tak opravdu není, jestli se mi náhodou bez něj nedýchá lépe. Stále není den, kdy bych si nevzpomněla. Hlavně když chodím po pláži a pozoruju hladinu vody. Cítím písek mezi prsty a vlasy mi vlajou v zádech. Mám pocit jakobys stál zase vedle mě. Ale tentokrát se na mě usmíváš a všechno je uplně jiné. Seš rád, že tam se mnou seš. Chytneš mě za ruku a jdeš se mnou podél pobřeží. . .

Kam dál

Reklama
don't copy anything / 5/2014